Reklama
 
Blog | Zuzana Zmeškalová

Děda a jeho zvířátka

Můj děda je sedlák duší i tělem. Nikdy nesundává holinky, leda když jde v neděli do kostela. Zažil druhou světovou válku, komunistickou diktaturu a to ho poznamenalo. Odmítl vystudovat střední zemědělskou, aby se z něj nestal komunistický zemědělec. Od té doby co je v důchodu se věnuje hlavně zemědělství, pěstuje brambory a chová drůbež všeho druhu. Ta jeho drůbež mu, ale občas dělá problémy.

 

Poslední stálicí jeho chovu jsou slepice. Vždycky nakoupí hejno slepic a jednoho majestátního kohouta, který začne být časem tak majestátní, že není možné kolem něj projít, nebo naopak tak málo autoritativní, že ho slepice uklovou. Spolu s koncem kohoutova života pak většinou skončí, k velké radosti nás ostatních obyvatel přilehlých stavení, i jeho ranní kokrhání.

Jednou právě v období bez kohouta jsem potkala dědu trochu posmutnělého.

 

Reklama

„Co se ti stalo?"

 

„Ále te slipky só nějaky divny."

 

„Jsou to přece slepice, jak můžou být divné?"

 

„Ony só asi gájové."

 

Gájové? Nemyslíš spíš lesbičky?"

 

„No, ony po sobě tak divně skáčó. Asi jim kópim kohóta."

 

„Prosím tě, vždyť ho zase uklovou. Navíc, kdo pak má chodit pro vajíčka!"

 

„No jo, no jo."

 

Pár dnů po našem rozhovoru se děda objevil na dvoře v mnohem lepší náladě.

 

„Už sem ho kópil! A rovnó dva, aby na te lejsbičky bele v přesile!"

 

„Ach jo."

 

A tak opět začalo období kokrhání za rozbřesku. Dočasné nejasnosti ohledně slepičí sexuality se vyjasnily a svět fungoval dát tak jak má. Slepice sice jednoho z těch kohoutů uklovaly, ale ten druhý ho pomstil.

A co z toho vyplývá? Že ve společnosti fungují mechanismy, díky kterým přesně víme jak to je „správně", a že jít proti proudu se nevyplácí, ani slepicím.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama