Měla hlavu plnou plánů do budoucna a taky pocit, že teď už ví, jak to ve velkých městech chodí. Smála se kamarádkám, které ji varovaly, ať si dává pozor, že tady to není jako v jejich malém městě, s úsměvem na rtech přecházela statistiky násilných činů. To se přece děje jiným lidem, mezi tu rizikovou skupinu ona nepatří. A přece. Stačilo pár minut a zjistila, že i ona může být jen číslem navíc ve statistice obětí násilných činů.
Jako vždy šla starou známou cestou k bytu. Měla trochu špatný pocit, tak jela raději tramvají. Vystoupila kousek od domu, jen ten nepříjemný pocit ji pořád pronásledoval, naštěstí už bude za chvilku v bytě a tam se z toho pocitu vyspí. Pospíchala, už vytahovala klíče, ale změnil to řidič auta, které právě projíždělo. Dál to bylo jako ve špatné noční můře, příběh, který už mockrát slyšela v televizi, nebo četla v časopise.
Vtáhl ji do auta, ani nestihla křičet. Vezl ji někam za město a vyhrožoval, že ji zabije, když mu nebude po vůli. Vůbec ho neznala a nechápala co se děje, ale pud sebezáchovy jí velel, aby se bránila. Kopala kolem sebe, škrábala a nakonec se jí podařilo z auta vyskočit. Byla sice úplně ztracená, ale ubránila se. Po pár hodinách se jí podařilo dostat do bytu a spláchnout ze sebe všechen ten hnus posledních pár hodin.
Měla velké štěstí. Přežila. Jemu se jeho záměr nepodařilo uskutečnit. Až na pár oděrek se jí vlastně nic nestalo. Jen teď bude muset vyléčit svoji znásilněnou duši. Tu noc o něco přišla.Už nebude nikdy tak naivní a možná ani tak veselá.
Slunce vyšlo stejně jako každý jiný den, lidé pospíchali do práce, sama je viděla, když se vracela zpět. Jen pro ni se teď vše změnilo. Podobné holky, jako byla dřív ona, které uslyší o jejím příběhu, ji možná politují a možná si řeknou, že jim se to stát nemůže. Ona ale nepotřebuje ničí lítost, potřebuje vědět, že jí, ani nikomu jinému se to už nikdy nestane.