Ono to totiz cele pusobilo dojmem navratu dvou nactiletych divenek z lesa, kdy nasledne presvedci celou ves, ze tam u studanky spatrily panenku Marii.
]]>Kdyby to autorka napsala třeba takhle: to a to se stalo a já jsem si řekla, že začnu chodit do jiu-jitsu – já bych ji tak okarmoval, až by se celičká začervenala…
]]>Lepší autor si uvědomuje i jiné souvislosti: do jaké atmosféry se svým psaním vstupuje a jak všelijak může být jeho psaní chápáno. Tedy pokud se jedná o psaní, které jde přímo vstříc čtenářské odezvě – já dávám přednost textům, které čtenáři nejdou po krku tak prvoplánově.
Slečno/paní Zmeškalová, v tomto konkrétním případě my dva nepatříme do jednoho pytle. Vy jste znásilnění na vlastní kůži nezažila (doufejme, že to tak i zůstane) a píšete o něm, zatímco já jsem šikanu na vlastní kůži zažil a nepíšu o ní. Přitom – jaké by to bylo téma!
Jenže i autoři navenek tak vulgární, jak jsem já, cosi vědí o vnitřní cudnosti. Ta cudnost se neprojevuje tím, že bychom některým tématům odmítali propůjčit vlastní maso. Mnohdy bychom v některých tématech naopak vypadali velice dobře – a právě proto o nich ti lepší z nás nenapíšou ani řádku.
]]>