Dnešní datum je pro nás všechny evropské občany výjimečné, tedy alespoň by mělo být podle názoru vrcholných politických představitelů Evropské Unie. Tak proč ho skoro nikdo, kromě nadšenců z řad politiků a eurooptimistů neslaví? Kde se stala chyba? Proč je většině hrdých Evropských občanů tenhle den ukradený?
Z historie Dne Evropy
Evropská unie začala jako společenství států, které chtěly zachovat mír v Evropě a po II. světové válce se spojily i kvůli snaze nějak reagovat na nepříznivou hospodářskou a politickou situaci. S ideou evropského společenství přišel Jean Monet. Nebyl první, ale jeho ideu se podařilo prosadit. Jeho představa samotného Evropského Společenství sice byla z počátku jakási obdoba USA, jen v Evropě, ale časem se z ní stala idea o propojení některých hospodářských oblastí, ze kterého by mohly všechny zúčastněné státy jen profitovat. A tak započaly dějiny Evropské unie, jako organizace, slučující státy s podobnými ekonomickými zájmy a společnými orgány. Časem začal tento projekt nabývat na významu a ekonomické zájmy doplnily i společné politické akce a postoje. V celém tom předchozím integračně-ekonomickém kalupu se jaksi zapomnělo na to, že členské státy mají i své obyvatele, kteří by do tohoto projektu také mohli chtít patřit. Celkem tedy fungovala politická spolupráce a shoda o občanech, ale nějak bez nich.
Proto se snažila politická reprezentace ze všech sil propojit občany a novou ,,Evropu občanů". Nejprve šlo o volené instituce (Evropský parlament), stále však nějak chyběl ten moment národní hrdosti. Proto se do Smlouvy o Evropské Unii (Maastrichtská smlouva) dostal i článek o evropském občanství a byly stanoveny symboly Evropské Unie: hymna, vlajka a Den Evropy (později přibylo i motto).
Současnost Dne Evropy
Já jsem se s oslavami Dne Evropy potkala poprvé v Olomouci, kde je organizovala Katedra Politilogie a Evropských studií univerzity Palackého. Tyto oslavy byly ve znamení volného dne, stánků s národními jídly všech členských států (včetně tehdy kandidátských zemí Bulharska, Rumunska a Turecka) a debat o Tureckém členství v Evropské Unii. Tato oslava sice přitáhla pozornost lidí, ale mnoho Evropské hrdosti v nich neprobudila.
Celá ta myšlenka Evropského občana hrdého na Evropskou vlajku a držícího se za srdce při poslechu Evropské hymny v Den Evropy vypadá reálně jen napsaná. V celém tom procesu se totiž zapomnělo, že občané jsou jako jejich vlastní státy, které se také cítí trochu nejisté při představě Evropské federace se svojí vlajkou, hymnou a státním svátkem.
Otázkou však také zůstává, zda vůbec může mít Evropská Unie takto odvážné federalistické ambice, aby si mohla dovolit určovat svoji hymnu, vlajku, prezidenta, den atd. Vždy't to přece není žádný stát, ale jen organice sdružující státy, které chtějí propojit některé sektory svého hospodářství a politicky spolupracovat.