Sedím ve vlaku a dívám se na krajinu, která se míhá za oknem. Nesnáším vlaky, ten jejich pach, kdo ví, kolik lidí už sedělo na mém místě. Občas si představuju, co všechno tahle sedadla viděla a co se na nich dělo. Možná je lepší o tom nepřemýšlet, třeba bych pak radši stála.
Nevím vlastně proč, ale něco mě za tebou táhne. Jsem trochu nervózní, kdo ví, jestli tě vůbec poznám. Vždycky si představuju, jak tam stojíš na nástupišti s berličkou, prošedivělými vlasy a tlustými brýlemi. Pokaždé mě pak překvapí, jak daleko jsou moje představy od skutečnosti. U tebe rozhodně platí, že jsi starý jen tak, jak starý se cítíš. Jediné, co se na tobě snad nikdy nezmění, je ta nejistota v tvých očích. Nikdy nevíš, jestli mě máš líbat, nebo mě sám před sebou chránit, možná kvůli ní za tebou jezdím.
Jedem k tobě a já si říkám, jak bys mě asi představil, kdyby se na mě někdo ptal. Na pravdu asi nejsou ty drbny ve vašem baráku připravené. Plácnu tě po zadku, ať mají chvilku o čem mluvit, až se za námi zavřou dveře výtahu. Určitě řeknou, že jsi starej úchylnej dědek a budou mít pravdu. Možná s nimi taky v duchu souhlasíš a možná bych s nimi souhlasila i já. Úplně vidím, jak o mně píšeš svojí dceři, možná by s tebou začala i mluvit, jen aby ti mě vymluvila.
Pobavená vlastními představami vstupuju do tvého bytu a nasávám tu známou vůni. Povídáš mi, jak ses se měl, o filmech, které já už neznám, a o knihách, které bych si vážně měla přečíst. Do příště to napravím, slibuji. Dveře ložnice dnes necháme raději zavřené. Možná ta přestávka mezi námi byla moc dlouhá, možná je potřeba začít se opět pomalu poznávat.
Když znovu nasedám do vlaku, je už tma. Přemýšlím o nás a o těch dveřích do ložnice. Kolik cest bude asi zapotřebí, než je zase otevřu?